AKTUALITY


Dva důvody proč upravit volební systém pro komunální volby

Je to už pět let, co český politolog Tomáš Lebeda publikoval příznačně nazvaný článek: Komunální volby klamou (Acta politologica, 2009, Vol. 1, No. 3). Vylíčlil v něm tři hlavní závady volebního systému užívaného v ČR pro komunální volby a označil ho za vůbec nejsložitější systém, který se v ČR aplikuje.

Jádrem Lebedova argumentu je, že volební systém se tváří velmi jinak, než jak ve skutečnosti funguje, a že čeští voliči do něj pravděpodobně vkládají očekávání, která systém ve stávající podobě nedokáže naplnit. Lidé věří, že v první řadě volí konkrétní osobnosti. Ve skutečnosti ale primárně hlasují pro strany. Věc je o to horší, že si do něj – opět patrně nesprávně – promítají zkušenost se sněmovním volebním systémem a jeho preferenčními hlasy.

     Co se od té doby změnilo? V parlamentních volbách 2010 proběhla „kroužkovací revoluce“. Tu umožnilo mimo jiné i výrazné otevření systému preferenčního hlasování, které volbám 2010 předcházelo (snížení hranice pro přednostní zvolení na 5 % a zvýšení maximálního počtu preferenčních hlasů na 4). V důsledku toho všeho se povědomí o preferenčních hlasech ve sněmovních volbách výrazně zvýšilo.

      Také před letošními komunálními volbami jsme mohli pozorovat náznaky jisté osvěty. Řada médií upozorňovala na úskalí fungování komunálního systému. Leckdo po pěti letech „znovu objevil“ podstatu Lebedovy kritiky. I jednotlivé strany strašily voliče před záludností systému a vcelku racionálně je vybízely, aby označili pouze a výhradně „svou“ politickou stranu. Tedy aby neplýtvali svým hlasy pro jednotlivé kandidáty. Hlasy, které dotyčným osobnostem ve výsledku beztak vůbec nemusí dopomoci ke zvolení.

      Nabízí se ale otázka, zda nezvolit přesně opačné – a navíc i systémové – řešení. Zda se nepřidržet původní intence zákonodárce a neposílit naopak osobnostní rozměr volby. Jinými slovy: zda systém zcela neotevřít a nepřidělovat stranické mandáty jednotlivcům výhradně na základě počtu hlasů. To by bylo logické a spravedlivé řešení, které bylo novým zákonem z roku 1994 odstraněno.

     Druhý důvod pro novelu stávajícího zákona se týká věci zdánlivě spíš technické, přesto však ne nepodstatné. Český statistický úřad přinejmenším na svém serveru volby.cz neposkytuje relevantní údaj o neplatných hlasech v komunálních volbách. U všech ostatních typů voleb ano. Můžeme se tedy bez úsilí dopátrat, že ve sněmovních, evropských či prezidentských volbách představují neplatné hlasy zanedbatelný zlomek – zpravidla kolem půl procenta hlasů. Dozvíme se také, že v krajských a v prvním kole senátních voleb je jejich podíl až desetinásobně vyšší – sahá až k varovným pěti procentům hlasů. To je výše zákonné uzavírací klauzule. V prvním kole senátních volbách 2012 to dokonce v řadě obvodů bylo přes 10 %! Nejhorší na tom všem je, že na vině je patrně souběh prvního kola s jiným typem voleb (2012 to byly volby krajské). Ve druhém kole, kdy už žádný souběh nebyl, se totiž podíly neplatných hlasů vrací do mnohem „přijatelnějších“ rozměrů. Velké množství voličů zkrátka pravděpodobně nějakým způsobem poplete hlasovací lístky a obálky, do kterých se lístky vhazují.

     Této hypotéze nasvědčuje i jiné dvě okolnosti. Zaprvé, ve čtyřech pražských senátních obvodech, kde v roce 2012 žádný souběh nebyl ani v prvním kole (v Praze se, jak víme, v termínu krajských voleb, vůbec nevolí), byl podíl neplatných hlasů v obou kolech skoro stejný a ve srovnání s mimopražskými obvody naprosto zanedbatelný. Stejně markantní rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky vidíme i v případě všech předchozích krajsko-senátních souběhů: 2008, 2004 a 2000. Pokud se naopak podíváme na komunálně-senátní souběhy (1998, 2002, 2006, 2010, 2014), rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky neshledáme buď skoro žádný, nebo přinejmenším není tak markantní. Praha totiž v termínu komunálních voleb – na rozdíl od krajských – volí. A souběh i v hlavním městě zmate podobný podíl voličů jako ve zbytku republiky.

     Zadruhé, můžeme se též podívat na specifický rok 2002, kdy se komunální volby uskutečnily v souběhu až s druhým kolem senátních voleb. I zde vidíme jasný vzorec. Podíl neplatných hlasů v senátních volbách byl konzistentně vyšší právě ve druhém kole (přesně naopak než ve všech jiných letech). 

     Tolik exkurs k neplatným hlasům u jiných typů voleb. Ať tak či onak, víme o problému. Můžeme se dohadovat a pídit po jeho příčinách. Pokud problém shledáme za vážný, můžeme se pokusit o nápravu.

     V případě komunálních voleb však stojíme před problémem jiného řádu: nevíme o neplatných hlasech vůbec nic. A lze se obávat, že vzhledem ke složitosti systému může být jejich podíl ještě mnohem vyšší. Zveřejňované výsledky obsahují sice kolonku „platné hlasy“ – tak jako u všech ostatních typů voleb. Na rozdíl od jiných voleb ale z těchto „platných hlasů“ naprosto nelze dovodit „hlasy neplatné“. Proč? V komunálních volbách má volič tolik hlasů, kolik se volí členů zastupitelstva. Počet platných hlasů tak například v „milionové“ Praze pro volby do magistrátu v roce 2014 představoval 20 717 535. Počet hlasujících voličů činil 348 651 („odevzdané obálky“). Každý z nich teoreticky disponoval až 65 hlasy. Pochopitelně ale všechny nemusel využít. Když vynásobíme počet voličů (348 651) maximálním počtem hlasů na voliče (65), dostaneme se na cifru 22 662 315. Tolik by bylo platných hlasů, kdyby všichni voliči využili všech 65 hlasů a hlasovali „správně“ (nevhodili neplatný hlas z důvodu záměny obálek, překročení maximálního povoleného počtu hlasů apod.). Hlasů by tedy bylo bezmála o dva miliony více. Problém je přesně v tom, že nevíme, jak velká část tohoto rozdílu je způsobena pouhým nevyužitím maxima hlasů (65 na voliče), což je legitimní voličovo právo, a jak velká část je způsobena neplatnými hlasy. Netřeba znovu připomínat, že riziko omylu – např.překročení limitu – je zde velké. Kromě toho samozřejmě nevíme, jak velký podíl neplatných hlasů je způsoben chybnou manipulací s hlasovacími lístky a obálkami.

     V každém případě by bylo žádoucí, aby statistický úřad povinně zveřejňoval podíl obálek s platnými hlasy (tedy podíl platně hlasujících lidí - analogii údaje o podílu platných hlasů v ostatních typech voleb). Z tohoto údaje by potom bylo možné snadno dovodit skutečný podíl neplatně hlasujících lidí. To by mohl být první krok k nápravě situace, kdy až každý dvacátý z těch, kdo váží cestu k urnám, svůj hlas omylem promarní.

     Validní údaj o neplatných hlasech by byl do budoucna o to nutnější, pokud bychom zvažovali nějakou hlubší reformu volebního systému pro komunální volby - takovou která by měnila způsob hlasování. Každá taková změna v sobě nese riziko vyššího počtu omylů. A informovanost ohledně podílu neplatných hlasů by byla žádoucí zpětnou vazbou.

    Shrnuto: náš komunální volební systém si zaslouží úpravu. Jednu obsahovou, která by systém otevřela a posílila jeho personální rozměr. Druhou technickou, která by nám poskytla přehled o míře chybovosti (tedy ve výsledku i demokratické legitimitě) celého systému. 

Jiří Koubek
Autor je politolog působící na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Specializuje se na stranické a volební systémy, region Střední Evropy – primárně pak na Polsko.