ALTERNATIVY


Alternativy: výhody a rizika

Zde pro zájemce vysvětlujeme alternativní volební systémy, jejich výhody, ale také nevýhody. Některé z nich by ovšem znamenaly úplnou změnu současného volebního systému v ČR. Nejsme příznivci příliš velkých revolucí.

Kudy cesta nevede, aneb většinový sytém

     Jistě to všichni znáte. Na každý problém existuje nějaké velmi jednoduché a zaručeně špatné řešení. Možná jste se i ve svém okolí už setkali s elegantně prostou otázkou: „tak proč se zkrátka nesečtou jen počty hlasů pro jednotlivé kandidáty (bez ohledu na strany) a nejsou zvoleni ti nejsilnější?“ Jinými slovy: proč nevynechat hned první tři kroky – výpočet stranických hlasů a mandátů? Proč „prostě“ systém nezjednodušit?

    V očích mnoha lidí bude mít takové řešení kouzlo. Pro nás je odpověď jasná: protože pak už bychom měli co do činění s většinovým systémem. Tedy s tvrdým a nespravedlivým systémem, kde vítěz bere vše a kde velké množství hlasů propadne – tedy není reprezentováno. Pokud by navíc lidé hlasovali přísně stranicky (a volební systém jim to umožňuje), získal by vítěz voleb – byť jen třeba s náskokem dvou procentních bodů – úplně všechny mandáty! Ze zastupitelstev by zmizela opozice. Nastala by nejen „vláda jedné strany“, jak si to již dnes přejí ti, kdo „chtějí řídit stát jako firmu“, nastala by dokonce „reprezentace jedné strany“!

     Lze namítnout, že lidé by patrně přísně stranicky nehlasovali. I tak je ale pravděpodobné, že by se odchylky od stranického hlasování (tedy „křížky napříč“) mezi jednotlivými kandidátkami víceméně vyrušily, takže vítěz by tak jako tak obsadil drtivou většinu křesel.

Většinový sytém s rozdělením na obvody, aneb tudy také ne

     Standardnější variantou většinového systému – když už o něm vůbec uvažujeme – je území rozdělené na jednomandátové obvody. V takovém případě by se tvrdý efekt principu „vítěz bere vše“ uplatněného ve vícemandátovém obvodě mohl trochu zmírnit a „rozmělnit“ napříč územím. Opozice by mohla převážit aspoň v některých obvodech a zůstat alespoň částečně reprezentována. Na druhou stranu Česká republika jako celek je zemí politicky vcelku homogenní a totéž ještě více platí v obecním měřítku. Efekt rozdělení na jednomandátové obvody by tedy svou úlohu nemusel splnit. Momentální převažující politická nálada by se ve volební „den D“ nejspíš promítla po celé obci vcelku rovnoměrně. A je to vlastně dobře. Nejsme naštěstí jako Severní Irsko rozdělené na katolické a protestantské čtvrti a stranické bašty uvnitř obcí u nás nejsou vyhraněné.

     Takto radikální volební reforma by navíc měla i svá technická úskalí. Všichni víme, jak kontroverzní bylo například rozdělení Prahy do několika vícemandátových obvodů. A představme si, že by i malá města musela být rozdělena do jednomandátových obvodů! A pokud jde o vyloženě malé obce, pro ně by toto řešení patrně vůbec nebylo schůdné a musela by se hledat nějaká úplně jiná alternativa (asi většinový systém v podmínkách jednoho malého vícemandátového obvodu – se všemi úskalími zmíněnými v sekci výše).

     V neposlední řadě by spolu s tímto systémem zmizela základní výhoda systému stávajícího: právo volit více kandidátů, a to i napříč politickými stranami. V jednomandátových obvodech by volič musel volit jen jednoho kandidáta – jako v senátních volbách. Snad jen s tím rozdílem, že volby by patrně kvůli velké nákladnosti byly jen jednokolové.

Návrat před rok 1994: mandáty dle počtu preferenčních hlasů

     Abychom lépe zohlednili preferenční hlasy, není vůbec nutné rušit první tři kroky (tedy určení stranických hlasů a mandátů) a tím zlikvidovat i poměrný systém. Kvůli dílčí vadě volebního systému není nutno ztrácet jeho jiné výhody – vždyť s vaničkou také nevylíváme i dítě. Jsme tedy pro zachování proporčního systému a plurality, kterou zajišťuje.   

Nabízí se tedy tatáž otázka, ale posunutá až za třetí krok. Proč tedy nepřidělovat stranické mandáty jednotlivcům výhradně na základě počtu preferenčních hlasů? Taková úprava navíc u nás už byla – až do roku 1994 (dle zákonů 298/1992 Sb. a předtím i 368/1990 Sb.).  

    Praktickou překážkou pro zavedení této podle nás jinak vhodné úpravy je, že za těch dlouhých dvacet let si naše „komunální strany“ už zvykly na to, že právě ony mají zásadní vliv na to, kdo za ně bude do zastupitelstev zvolen. Pravděpodobně se této výsady nebudou chtít jen tak snadno vzdát. Jinými slovy, tato úprava by jim mohla připadat příliš radikální.

     Strany si navíc svou přiměřenou roli ve hře zaslouží. Ani v komunálních volbách bez výhrad neplatí, že stranické a programové sympatie zde nahrají žádnou roli. Zejména ve větších městech přece není pravda, že volby jsou výhradně „o konkrétních lidech“. Strany mají být jako dobře sehrané týmy, které jsou se svou (hierarchicky seřazenou) sestavou „s kůží na trh“ a které si za ni ručí. Je tedy otázka, zda by voliči měli mít možnost tuto „sestavu“ zcela zpřeházet a rozbít.

Kumulace hlasů

    Komu by předchozí alternativa připadala moc odvážná, nechť si uvědomí, že si lze představit ještě mnohem ambicióznější zásahy do parametrů stávajícího systému, aniž by se přitom rušil jeho proporční charakter. A nejednalo by se o žádné české cesty nebo experimentování. Možnost kumulace hlasů, kterou si zde představíme, je součástí švýcarského modelu, kterému je věnována další sekce.

    Představte si, že máte svou oblíbenou stranu, ale v rámci ní chcete skutečně silně podpořit jednoho či více konkrétních kandidátů. V takovém případě by šlo náš systém upravit tak, aby volič mohl své hlasy pro ně koncentrovat.

    Konkrétní provedení by mohlo vypadat například tak, že by se do čtverečků před jmény kandidátů namísto křížků psala čísla. Jejich součet by nesměl převýšit celkový počet v dané obci nebo obvodě volených zastupitelů. Jak silná by možnost kumulace byla, samozřejmě záleží, jak odvážně a kam až daleko bychom se s úpravou chtěli vydat. Teoreticky by volič např. v 9mandátovém obvodě mohl svou preferovanou stranu volit tak, že napíše číslici „9“ před jméno svého favorizovaného kandidáta. Stejně tak by bylo možné omezit právo kumulace např. na maximálně dva hlasy tak jako ve Švýcarsku. Na druhou stranu, pokud bychom ho už chtěli nějak limitovat, bylo by dobré zohlednit různou velikost volených zastupitelstev či volebních obvodů. Například limit 3 přece neznamená totéž v 9mandátové obci a v 65mandátovém pražském zastupitelstvu.

     Ať tak či onak, bylo by žádoucí ponechat jako alternativu i možnost čistě stranické volby. Jde o to, aby volič, který chce podpořit určitou stranu a akceptuje pořadí jejích kandidátů na listině, nemusel „otrocky“ vypisovat jedničky do políček ke všem kandidátům. Zůstaly by tedy „větší čtverečky“ před názvy jednotlivých stran, do nichž by volič samozřejmě mohl vepsat výhradně jedničku (na to by ho u každé strany mohla upozorňovat dobře umístěná a viditelná stručná poznámka typu“ „sem pouze číslici 1“).

    Na krocích 1-3 (viz sekce výše) by se nic neměnilo. Systém by zůstával poměrný a kumulace by se promítala výhradně do personalizace volby, tedy do „obsazení“ stranických mandátů konkrétními lidmi. V kroku 4 (přidělování stranických mandátů konkrétním lidem z kandidátky) jsou možné dvě subvarianty.

     Ta odvážnější by přihlížela pouze k počtu preferenčních hlasů (tedy v intencích sekce výše „návrat před rok 1994“) a dle „švýcarského modelu“ (viz sekce níže). Pak by bylo rozumné a dostačující omezit kumulaci max.na dva hlasy na kandidáta jako např.právě ve Švýcarsku. 

      Ta konzervativnější subvarianta by ponechala současný model zákonné hranice pro přednostní zvolení. Její výše je pak otázkou diskuse a měla by být tím nižší, čím restriktivnější by byla možnost kumulace. Pro konkrétní technické nastavení by bylo žádoucí provést matematické simulace a na modelových příkladech možné účinky systému předem důkladně otestovat.

     Je jasné, že by se jednalo o dalekosáhlou úpravu, která by měnila způsob hlasování (tedy volební systém „na vstupu“, z pohledu voliče) a mohla narážet na různá praktická úskalí. Technické provedení novely by muselo být precizní, tak aby nedošlo ke zmatení voličů a nárůstu neplatných hlasů. Tak jako ostatně každá změna, i nahrazení křížků za číslice by mělo svá nemalá rizika. Co například voliči, kteří jsou v komunálních volbách zvyklí hlasovat stávajícím způsobem tak dlouho, že by  „křížkovali“ i nadále? Měl by novelizovaný zákon chápat takové hlasy jako neplatné? Nebo by je třeba po nějaké přechodné období „chápal jako jedničky“? Osvěta by samozřejmě musela být velmi důkladná.

     Pokud bychom se zavedení číslic místo křížků báli, a pokud bychom současně chtěli „po švýcarsku“ omezit kumulaci např.na dva hlasy na kandidáta, nabízí se neměnit způsob hlasování, ponechat křížkování a ke každému kandidátovi jednoduše umístit dvě políčka pro křížek namísto jednoho (u stran by pochopitelně zůstal jen jeden čtvereček, čímž by se zcela vyloučilo riziko mylné kumulace stranických hlasů a nárůstu neplatných hlasů)

     Na druhou stranu, své praktické výhody by měla i varianta s číslicemi. Riziko omylu a překročení maximálního povoleného počtu hlasů je podle nás větší v současném systému křížků, než v případě, že by voliči skutečně kumulovali a přihlíželi k menšímu množství čísly označených kandidátů. To platí zejména ve velkých zastupitelstvech. Představme si pražského voliče hlasujícího napříč stranami. Je snadnější nesplést se a rozmístit po „plachtě“ 65 křížků? Nebo využít možnosti kumulace a správně sečíst několik málo celých čísel?    

   To nás ale přivádí k té vůbec největší výhodě. Volič by především získal možnost podpořit jen ty kandidáty, které skutečně v nějakém smyslu „zná“. To je opět věc, kterou by zejména lidé ve velkých městech mohli ocenit.

Omezená možnost škrtání

     Chcete podpořit stranu, ale vadí vám některý z jejích kandidátů? Chcete zároveň podpořit několik málo sympatických jedinců z ostatních stran? Pro takový případ by bylo možné vylepšit stávající pravidla pro „kombinované hlasování“ (tedy stranickou volbu i jednotlivé hlasy napříč). Dnes platí, že hlasy napříč jsou na úkor nejníže postavených kandidátů „hlavní“ volené strany. Stálo by za zvážení, zda voliči neumožnit, aby sám rozhodl, na úkor kterých kandidátů by jeho „dodatečné“ individuální hlasy měly být uplatněny. Mohl by tedy vyškrtnout tolik kandidátů hlavní volené strany, kolik udělil jednotlivých hlasů kandidátům napříč ostatními politickými stranami.

     Příklad: volič označil listinu TOP 09. Kromě toho označil po jednom kandidátovi ODS a Svobodných. Nově by tedy mohl vyškrtnout dvě jména z kandidátky TOP 09.

     Znamenalo by to samozřejmě změnu způsobu hlasování. Namísto stávajících křížků bychom museli zavést dvojí typ hlasu – pozitivní a negativní. Platí tedy všechna varování a výhrady jako v sekci výše.

    Systém škrtání (negativních hlasů) by samozřejmě bylo možné zavést i jako obecnou možnost. My se kloníme – pokud vůbec – tak spíše k jeho velmi omezené variantě. Zavádět negativní hlasy je tak trochu jako otevírat Pandořinu skříňku negativismu, antikampaní, pošpiňování a pomlouvání, kterého je tu už tak dost. A pokud nějaké negativní hlasy, tak výhradně v rámci „své zvolené“ strany. Nikoli tak, jak si to představuje Janeček a D21 – negativní hlas jako nástroj jak poškodit stranu, pro kterou nehlasuji.

      Systém s omezeným škrtáním se může kombinovat s různými variantami přidělování stranických mandátů jednotlivcům: zachování stávajícího stavu, návrat před 1994 (mandáty dle počtu hlasů – viz sekce výše), parametrická úprava (snížení hranice pro přednostní zvolení – viz sekce níže). Preferujeme třetí možnost a naše argumenty najdete v příslušné sekci níže.

 

Švýcarský/ lucemburský model

    Jak již bylo zmíněno, kumulace hlasů je jedním z mnoha prvků švýcarského či lucemburského systému, který se v těchto malých zemích ovšem používá v parlamentních volbách. Švýcarský model však voličům při hlasování dává ještě mnohem větší volnost. Kromě výše popsané kumulace (v obou zemích lze kandidátovi udělit až dva hlasy) a kromě panašování (volby napříč kandidátkami), jim dává i možnost vyškrtávat ze stranických listin neoblíbené kandidáty. Švýcar navíc dostává i prázdný hlasovací lístek a může si dokonce z platných kandidátů sestavit svou vlastní kandidátku a věnovat jí svůj hlas.

    K tomu všemu patří, že kandidáti nejsou na stranických listinách seřazeni hierarchicky ale abecedně. Voličova mimořádně rozsáhlá hlasovací svoboda tak není „pokřivena“ vyjevenou vůlí stran. Předesíláme, že takto daleko v úpravě zajít nechceme. Domníváme se, že role politických stran má být i v komunálních volbách zachována.

    Švýcarským modelem (případně jeho lucemburskou variantou) se rád zaklíná prezident Miloš Zeman. Navíc by si ho přál zavést ve volbách sněmovních. A ví proč. Prezident, který chce být silný a mocný, si pochopitelně přeje slabé a nemocné strany.  Ve Švýcarsku jsou strany historicky silné a dobře zakořeněné, proto si alpská země může takto „rozvolněný“ a vysoce personalizovaný volební systém dovolit.

     Švýcarský model v českých podmínkách by pravděpodobně vedl jen k dalšímu rozkladu stran a stranického systému. Zejména pro sněmovní volby se nám jeví jako vyloženě nevhodný. Možnost hlasovat napříč stranami se sice jeví lákavě a na komunální úrovni má i svůj smysl. Parlamentní volby ale mají být o jasných programových alternativách. V zemi jako ČR, kde jsou strany chronicky vnitřně rozklížené, není žádoucí zavádět přespříliš vnitrostranické soutěže do parlamentních voleb. Český volič by možnosti panašování jistě rád využil. Švýcarský model v českých podmínkách by se tak mohl stát „vstupenkou do parlamentu“ pro některé malé strany (i když asi ne zase až pro tak malé jako SPO, jak si to Miloš Zeman patrně představoval). Je další rozbití českého stranického spektra opravdu to, co dnes chceme?

     Tolik odpověď Miloši Zemanovi a představě zavedení švýcarského systému do sněmovních voleb. Pro úroveň komunální si však podle nás přinejmenším zaslouží zvážení a seriózní diskusi výhod a nevýhod.