SOUČASNÝ STAV


Jak vlastně systém funguje?

Zde vysvětlujeme fungování současného volebního systému komunálních voleb. Ukazujeme, že slabinou systému  je způsob rozdělování stranických mandátů konkrétním kandidátům. O tom, kdo bude za stranu zvolen, rozhoduje daleko více pořadí na kandidátní listině, než  počet hlasů pro jednotlivé kandidáty. Nefunguje zde kroužkování, tak jako ve volbách do poslanecké sněmovny.

Systém „na vstupu“, aneb jak to funguje z pohledu voliče

   Základní pravidlo je, že volič má tolik hlasů, kolik se v dané obci (případně volebním obvodu) volí zastupitelů. Na hlasovacích lístcích volič najde jednoduchý a srozumitelný „návod“ s vysvětlením všech tří možností, jak může hlasovat.

  1. Nejjednodušší je zaškrtnout jednu stranu – v tom případě připadnou všechny hlasy jí. Pokud se volí např. 9tičlenné zastupitelstvo, a strana skutečně postavila 9 kandidátů, dostala od voliče všech 9 hlasů. V případě, že však strana nepostavila plný počet kandidátů, volič vlastně nevyužil všechny své hlasy.
  2. Další možností je hlasovat napříč mezi stranami. Volič může zaškrtnout až tolik jednotlivých kandidátů, kolik se v obci nebo obvodě volí zastupitelů. Nesmí se však přepočítat a udělit „křížků“ víc – pak by byl celý jeho hlas neplatný.
  3. Poslední možností je kombinace výše uvedených možností. Volič tedy zaškrtne stranu a kromě toho označí jednotlivce z ostatních stran. Opět nesmí překročit celkový počet volených zastupitelů. Zůstaňme u příkladu 9tičlenné kandidátky. Kromě ní volič zaškrtl tři další jednotlivce z konkurenčních stran. V tom případě udělil „své“ straně jen šest hlasů a dalším třem stranám po jednom hlasu. Volič by v tomto případě měl vědět, že jeho hlas nedostali tři nejníže postavení kandidáti příslušné strany. „Hlasy napříč“ jdou právě na jejich úkor.

 

Systém „na výstupu“, aneb co se s vaším hlasem děje

Krok 1: stranické hlasy

     Pro voliče, který věří, že hlasuje primárně pro „osobnosti“, nastává právě zde kámen úrazu. Prvním krokem totiž je, že se zjistí počet hlasů pro jednotlivé strany. To znamená, že se sečtou hlasy, které byly uděleny straně jako celku, s těmi, které navíc získali jednotliví její kandidáti.

    Představme si stranu v malé obci, která postavila sedmičlennou kandidátku. Představme si dále, že sto voličů v obci zaškrtlo stranu jako celek (aniž by volili další kandidáty jiných stran) – to znamená 700 hlasů. Dalších deset zaškrtlo stranu jako celek, ale kromě toho označili každý po dvou kandidátech jiných stran – to znamená dalších 50 hlasů. A dalších deset hlasovalo pro jednotlivé kandidáty této strany – pro jednoduchost předpokládejme, že každý zaškrtl tři kandidáty, což znamená dalších 30 hlasů. Strana tedy celkem získala 780 hlasů.

 

Krok 2: kdo má šanci na mandáty

     V druhém kroku se zjistí, které strany překonaly pětiprocentní práh (tzv. „uzavírací klauzuli“). To neznamená, že všechny takové strany mají automaticky nárok na mandáty – o tom se mohli přesvědčit pražští voliči některých menších stran v roce 2010. Znamená to jen, že se s nimi při rozdělování mandátů počítá – tedy že nejsou hned zkraje vyřazeny.

     Důležitým krokem v této fázi je zohlednění stran, které nepostavily plný počet kandidátů. Takové strany už „samy sebe potrestaly“ tím, že neumožnily svým případným voličům udělit straně plný počet hlasů. Bylo by nefér trestat tyto strany podruhé a vztáhnout na ně tutéž „slepou“ pětiprocentní hranici. Záměrem je zde co nejvíc se přiblížit tomu, jaký podíl voličů pro takovou stranu skutečně hlasoval.

     Řeší se to tak, že se takovým stranám „uměle“ přepočte základ, a to podle počtu kandidátů. U stran, které svou kandidátku naplnily, je samozřejmě základem celkový počet platných hlasů. U stran s „neúplnými“ kandidátkami se základ sníží dle toho, kolik kandidátů postavily. Jestliže strana v 9timandátovém zastupitelstvu postavila jen 4 kandidáty, vydělí se „skutečný“ základ (celkový počet platných hlasů) devíti a vynásobí čtyřmi. Z takto sníženého „umělého“ základu se potom vypočítá procento hlasů. I tento procentní údaj je vlastně „umělý“ a má svůj význam pouze v tomto a jediném kroku – vyřazení stran, které nepřekonaly 5tiprocenntí klauzuli. Přepočtený základ i procento hlasů na svém webu s volebními výsledky uvádí i statistický úřad a „umělost“ těchto přepočtených procentních údajů si lze dobře přiblížit na příkladu obce Bojanov na Chrudimsku ve volbách 2014 (viz  http://volby.cz/pls/kv2014/kv1111?xjazyk=CZ&xid=1&xdz=6&xnumnuts=5301&xobec=571202&xstat=0&xvyber=0 ) Hned tři strany zde nenaplnily své kandidátky, a to s dost výrazným deficitem. Součet přepočtených procent platných hlasů všech stran tak vysoce překračuje 100%. U jedné ze stran se zisk ze „skutečných“ necelých 19 % více než zdvojnásobil na „umělých“ skoro 42 %. To ale straně nijak nepomohlo při rozdělování mandátů. Ostatně zbývající dvě strany s neúplnými kandidátkami (ODS a KSČM) na mandáty nakonec vůbec nedosáhly, přestože po přepočtu činil jejich „umělý“ procentní výsledek okolo 10 % a přestože zákonnou pětiprocentní hranici tak překonaly skoro dvojnásobně. Proč? To si ukážeme v další sekci.

 

Krok 3: převedení hlasů na mandáty

    Chceme-li „převést“ počty (procenta) hlasů na počty mandátů, potřebujeme k tomu nějakou matematickou metodu. V komunálních volbách se používá tatáž co v volbách sněmovních nebo do Evropského parlamentu – tzv. d´Hondtův dělitel. Díky různým mediálně známým a kontroverzním případům jako „poškození“ Strany zelených ve sněmovních volbách 2006 či malých pražských stran v komunálních volbách 2010, se o této metodě již leccos ví. Ví se, že tato metoda spíše lehce zvýhodňuje silnější strany. Méně se už ví, jak takový dělitel vlastně funguje. Je to řada celých čísel počínaje jedničkou (1, 2, 3, 4,…), kterou se dělí počet hlasů všech stran (které překonaly uzavírací klauzuli). A ještě méně se ví, že je to metoda v Evropě i mimo ni velmi často používaná – v proporčních systémech vůbec nejpoužívanější.  A vůbec nejméně se bohužel ví, že to celé není nějaká tajuplná „matematická alchymie“, ale že d´Hondtův dělitel má svou svébytnou logiku, která stojí na vcelku spravedlivém základě. Jde o to, že mandáty se stranám přidělují jako by jednotlivě a že žádná strana nezíská svůj další mandát dříve, než na něj má silnější nárok než všechny strany ostatní. Měřítkem síly nároku je průměrný počet hlasů na tento aktuálně přidělovaný mandát – proto se d´Hondtovu děliteli také říká metoda nejvyšších průměrů.

    Obojí – jak „mechanickou“ aplikaci d´Hondta, tak jeho logiku – si názorně ukážeme na tabulce níže. Znázorňuje počty hlasů pro čtyři strany v obvodě, kde máme rozdělit pět mandátů.

 

Příklad aplikace d´Hondtova dělitele

 

A (17)

B (13)

C (11)

D (7)

1

17

13

11

7

2

8,5

6,5

5,5

3,5

3

5,67

4,33

3,67

2,33

4

4,25

3,25

2,75

1,75

5

3,4

2,6

2,2

1,4

 

    V případě „mechanické“ aplikace, tedy přesně dle popisu ve volením zákoně, jsme příslušnou tabulku, v níž sloupce jsou počty hlasů stran a řádky jsou řada celých čísel počínaje jedničkou, prostě jen „naplnili“ výsledky dělení. Zjistili jsme potřebný počet nejvyšších podílů (v tabulce označeny tučně) a dle toho stranám přidělili pět mandátů.

    Pro pochopení logiky nejvyšších průměrů si však postup musíme představit jinak – po jednotlivých mandátech. První mandát byl přidělen vítězné straně A, protože její nárok byl nejsilnější. U druhého mandátu poměřujeme nárok strany A na svůj druhý mandát (proto v této fázi potřebujeme už druhý řádek) s nárokem ostatních stran na jejich první mandát. V našem konkrétním případě přidělíme mandát straně B. V dalším kroku opět poměřujeme nárok stran A a B na svůj druhý mandát s nárokem stran C a D na svůj první mandát. Takto pokračujeme, dokud není přiděleno všech – v našem případě – pět mandátů.

 

Krok 4: rozdělení stranických mandátů jednotlivým kandidátům

    Největší slabina celého systému podle nás leží v tomto bodě - tedy jakým způsobem jsou stranické mandáty rozdělovány konkrétním stranickým kandidátům. O tom, kdo bude za stranu zvolen, rozhoduje daleko víc pořadí na listině, než  počet hlasů pro jednotlivé kandidáty. Lidé mají ještě relativně čerstvou zkušenost s parlamentním „kroužkováním zdola“ a vůbec s obrovskou publicitou, které se preferenčním hlasů dostalo před sněmovními volbami 2010. Prodělali tehdy zkušenost, že preferenční hlasy (kroužky) mohou dost zásadně promluvit do složení zvolených stranických týmů a že v nejednom případě se podařilo „vykroužkovat“ zdiskreditovaného nebo prostě nedostatečně přesvědčivého krajského (či dokonce celostátního) lídra.

     Před komunálními volbami navíc lidé pravidelně mohou slyšet, že  tyto volby jsou daleko víc „o konkrétních lidech“ než o stranách.  Z toho všeho mohou snadno nabýt pocit, že křížkování v komunálních volbách je vlastně „něco jako“ kroužkování ve sněmovních volbách a že „protlačit“ svého preferovaného kandidáta je tu ještě snazší. Je to ale přesně naopak.

   Předně, křížkování a kroužkování opravdu není totéž. Výpočet toho, kdo má být přednostně zvolen, je v komunálních volbách založen na úplně odlišné metodě. Ve sněmovních volbách musí „skokan“ získat v preferenčních hlasech minimálně 5 % ze všech platných hlasů pro stranu v daném obvodě. V komunálních volbách musí získat minimálně o 10 % více než je průměrný počet hlasů na kandidáta.

     Pozor na to, že rozdíl není jen ve stanovené procentní hranici. Zcela se liší samotný koncept. U sněmovních voleb je to stanovené minimální procento z určitého základu. U komunálních voleb je to minimální odchylka od průměru směrem nahoru.

      U sněmovních voleb se podíváme na počet preferenčních hlas pro kandidáta a zjistíme, jaké procento představuje z celkového počtu hlasů pro jeho stranu v daném obvodě. Například ve volbách 2013 dostala ODS v Jižních Čechách 25 166 hlasů. A její největší „skokan“ Jan Zahradník obdržel 5461 preferenčních hlasů, což je více než jedna pětina z jihočeských hlasů pro stranu. Podotýkáme, že pro přednostní zvolení mu teoreticky stačila jen jedna dvacetina (5 %) – pochopitelně v případě, že by některý z kandidátů nezískal preferenčních hlasů ještě více.

     U komunálních voleb nemáme žádné dva „oddělené balíčky“ hlasů: stranické a preferenční. Vezmeme tedy celkový počet hlasů pro stranu v obci a vydělíme počtem jejích kandidátů. Tím zjistíme průměrný počet hlasů na kandidáta. Výsledek poté zvýšíme o 10 %, čímž získáme hranici pro přednostní zvolení.  

      Proč jsou oba výpočty tak rozdílné, přestože řada lidí si může právem myslet, že jsou (nebo by měly být) podobné? Není v tom žádná zlomyslnost ani trik. Na komunální volby totiž nelze jednoduše uplatnit stejnou metodu jako na sněmovní. V komunálních volbách totiž neexistují žádné speciální preferenční hlasy, které by byly oddělené od hlasů pro stranu. Každý, kdo volí stranu, volí současně všechny její kandidáty. Jistě uznáme, že se v takovém případě nejedná o žádné preferenční hlasování. Volič zaškrtne stranu a nic víc. Přesto každému z kandidátů ve statistikách „naběhne“ po jednom hlasu. Žádný z nich však není hlas v pravém smyslu preferenční.

   Co by se stalo, kdybychom pro komunální volby mechanicky aplikovali stejný princip, který se užívá ve volbách sněmovních? To znamená paušální celostátní hranici 5 % (jednu dvacetinu) ze všech hlasů pro stranu v daném obvodu? V menších obcích, kde jsou kandidátní listiny menší než dvacetihlavé, by takovou hranici „automaticky“ překonali všichni nebo skoro všichni kandidáti. V těch velkých naopak nikdo. Ani v jenom případě by pochopitelně nezáleželo na skutečné volební popularitě jednotlivých kandidátů, ale na velikosti obvodu (a potažmo i kandidátní listiny).

     Je tedy v pořádku, že se pro oba typy voleb užívají různé logiky výpočtu. Alespoň za předpokladu, že u komunálních voleb chceme zachovat úlohu politických stran a nějakou váhu pro jimi stanovené pořadí na stranické listině (v sekci Alternativy si ukážeme, že to lze i jinak a že jinak tomu do roku 1994 u nás i bylo).

      Problém leží jinde. Desetiprocentní hranice pro přednostní zvolení je dle našeho mínění příliš přísná a brání účinnější personalizaci volby. Systém navíc působí nerovnoměrně. Zejména u silných stran s vysokým počtem hlasů a velkých městech je velmi obtížné, aby byl lidmi preferovaný kandidát skutečně přednostně zvolen. Uspokojivěji naopak systém funguje vůči malým stranám a v menších obcích (či obvodech). Odchylky od průměru se tam projeví mnohem výrazněji a je tak snadnější, aby se někdo stal „skokanem“. I tam ale platí, že zejména kandidáti z nižších míst jsou hendikepováni tím, že na jejich úkor jdou případné křížky napříč (kombinuje-li volič stranickou a individuální volbu).